Rozhovor s Markem Bouškou aneb kdybych nebyl ředitel, byl bych …

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetuer adipiscing elit. Maecenas libero. Aliquam ante. Phasellus faucibus molestie nisl. Praesent in mauris eu tortor porttitor accumsan. Duis ante orci, molestie vitae vehicula venenatis, tincidunt ac pede. Nullam rhoncus aliquam metus. Proin pede metus, vulputate nec, fermentum fringilla, vehicula vitae, justo. Vivamus ac leo pretium faucibus. Duis ante orci, molestie vitae vehicula venenatis, tincidunt ac pede. Duis risus. Nunc auctor. Quisque porta. Nullam dapibus fermentum ipsum. Aliquam erat volutpat. In rutrum. Sed ac dolor sit amet purus malesuada congue. Nulla non arcu lacinia neque faucibus fringilla. Quisque tincidunt scelerisque libero. In sem justo, commodo ut, suscipit at, pharetra vitae, orci.

Jak jste se dostal k hotelnictví?

Když jsem si vybíral střední školu, doporučil mi příbuzný Hotelovou školu v Chrudimi, kde vyučoval. Řekl jsem si proč ne, že to zkusím. Původně jsem přemýšlel o pedagogické škole.

Takže jste mohl být učitel.

Nakonec to i dopadlo. Vystudoval jsem hotelovku, pak jsem pracoval v zahraničí, a když jsem se vrátil do Čech, tak jsem dva a půl roku vyučoval odborné předměty, jak teorii, tak praxi na té stejné škole, kde jsem studoval.

A co jste dělal v zahraničí?

Všechno možné i nemožné. Kýžené zaměstnání neexistovalo, chtěl jsem získat zkušenosti, osamostatnit se a naučit se pořádně jazyk. Byla to hodně impulzivní a nepřipravená akce a podle toho to také dopadlo – s penězi, se kterými jsem odjel, jsem se také vrátil. Vystřídal jsem toho hodně. Čistil jsem mrazáky v obchodě, myl auta v ruční myčce aut, krájel zeleninu v pizzerii, roznášel letáky a to všechno víceméně zároveň. Málokdy se tam totiž dala sehnat práce na větší počet hodin, všechno to bylo na tři až čtyři hodiny, takže jsem si musel každý den poskládat tak, abych se vůbec uživil. Ráno v pět jsem vyrážel do Lidlu na mrazáky, na osmou do car washe a odpoledne do pizzerie. To trvalo asi dva až tři měsíce a pak jsem už našel práci za barem, kde jsem už mohl dělat to, co mi šlo nejlépe a k čemu jsem nejvíce tíhnul. Práce v restauraci/pubu v St. Albans.

Jak jste se dostal k Maximu?

Pracoval jsem tehdy za humna na golfu v Jinačovicích a moje kolegyně Andrea Fadrná právě přešla z obchodního oddělení golfu na obchodní oddělení v Maximu. Věděla, že na golfu nejsem stoprocentně spokojený, takže když v Maximu hledali F & B manažera, tak se mi ozvala a pak už to šlo rychle.

A jak se z vás stal ředitel Maximus?

Moje přítelkyně říká, že mám talent na to být ve správný čas na správném místě, a v tomto případě to se zase potvrdilo. Já jsem ani takovou ambici neměl. Respektive měl, ale ne tak brzy.

A asi ani ne tady v Maximu, protože tehdejší ředitel Jirka Suchánek byl super, vše šlapalo, a tak nebyla změna na pořadu dne. Ale když potom končil a řešilo se, kdo ho nahradí, ozvali se mi – zda bych to nechtěl dělat já. V tu dobu jsem totiž už otevíral hotel Sen a Jirka Suchánek na něj jezdil dvakrát týdně a v tu chvíli, kdy to nabízel, jsem měl zkušenosti už i s vedením hotelu. Když ten návrh padl, to jsem si tenkrát říkal, jestli jsem připraven. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Dostal jsem několik dní na rozmyšlenou.

Kolegové mi říkali, hele, ty to znáš, jsi logickým pokračováním. Ale měl jsem obavy, hlavně z toho, jak dát dohromady lidi, že to vlastně dělám s týmem, který dřív vedl někdo jiný, a teď je to na mě. Dávalo mi smysl navázat na práci, kterou dělal Jirka. Nezbořit systém. Velice důležitá pro mě byla podpora celého týmu stejně jako důvěra majitele hotelu a majitele skupiny Koby. Tak jsem si nakonec plácli, řekl si, jakým směrem chceme pokračovat a bylo to. Od září jsem to skončil.

Tedy, kromě toho, že jste ředitelem Maximus, jste i generálním ředitelem AD Hotels, takže máte pod sebou jak Maximus, tak hotel Sen. Který z hotelů máte raději?

Hm, to je těžké. Maximus je pro mě asi větší srdcovka. Ke každému z hotelů mám trochu jiný vztah, ale Maximus je silnější historicky. Ne že by to v hotelu Sen nebylo – ten jsem pozoroval s pozadí, jak se buduje a roste. A vždycky jsem si říkal, že to musí být vážně fajn, podílet se na něčem od úplného zrodu. Což třeba tady v Maxiku úplně nešlo, protože jsem naskočil do rozjetého vlaku a snažil jsem se ho řídit. A který mám radši? To je těžká otázka. Řekl bych, že je mám rád oba stejně, ale každý svým vlastním jedinečným způsobem.

Máte už na Snu nebo na Maxímusu nějaké oblíbené místo?

Určitě tady na svatebním palouku Maxímusu, tady to mám rád. Sem si chodím přes den čistit hlavu, v létě i v zimě. Myslím si, že každý den jsem tu alespoň chvíli. A ve Snu jsem poslední dobou vlastně také začal chodit na svatební palouk. Jsou to pro mě takové chvilkové oázy klidu.

Jak dlouho už pracujete v hotelnictví? Co se v něm za tu dobu změnilo?

Dvacet čtyři let a změnilo se podle mě úplně všechno. Je to hodně o lidech, kteří v hotelnictví pracují. Za nás třeba absolutně neexistovalo, aby měl člověk tetování, náušnice, že by měl tak jako já teď strniště na tváři. Jiný je, dříve by ho, přístup ke gastronomii obecně. Mám možnost pracovat s prémiovými surovinami. Vše je dostupnější, kvalitnější… Změnily se nároky hosta. Lidé hodně cestují, mají možnost srovnávat. Vracejí se domů s novými prožitky, které chtějí zažívat i u nás. Porovnávají.

Jaké to je řídit hotel?

Těžké. Ale řekl bych, že i hodně zajímavé. Mám kolem sebe široký tým lidí. Sám samozřejmě neumím úplně všechno, ani jsem to o sobě nikdy netvrdil. Ale baví mě být obklopený lidmi, kteří rozumí tomu, co dělají, a spolupracovat s nimi při řízení hotelu. Nejsem úplně direktivní typ, rád o věcech diskutuji, i když si nechávám právo rozhodnout. Ale i díky tomu ta práce na hotelu přijde opravdu zajímavá. I tím, že je každý den jiný. Není to tak, že když ráno přijedu do práce, vím, co se bude dít. Můžu si to naplánovat, ale málokdy plán vyjde.

Přesto, dokázal byste popsat svůj typický den?

Ráno vstávám a chodím na procházku s fenou Amy. Snažím se, abych byl ve čtrnáct na sedm už vzhůru, když jedu do Hotelu Sen, tak většinou v pět jedu šestou. Dám si ranní rituál a po sedmé vyrážím, abych byl nejpozději na snídani v hotelu. Zapnu počítač, mrknu se na e-maily, jestli je potřeba něco vyřešit. Ale to už většinou mi drnčí na telefonu. Potom si projdu celý hotel, od chodeb po pokoji přes snídaňovou restauraci, kuchyni, kongresové sály, cukrárnu, bary i recepci. Pozdravím v kuchyni, v cukrárně, zastavím se na kávu v lobby baru a pak se přesunu do kanceláře, kde si dělám přípravu na ranní stand up, který máme v devět hodin s managementem. Pak už mě čeká běžná naplně dne, řeším různé e-maily a situace, které běžný denní provoz přináší. Každý den mám také schůzku s jedním oddělením hotelu, s obchodem, marketingem a tak podobně. Dále pak mám schůzky s klienty a dodavateli.

Máte nějaký pracovní rituál nebo tradici?

Asi to, že obědvám ve čtyři. To je zvyk z dob, kdy jsem ještě běhal po place. Protože číšník má málokdy šanci se najíst ve dvanáct hodin, kdy je to běžné. Mám rád, když se můžu najíst v době, u které už je klid. Je to takový rituál.

Jaká je vaše nejdůležitější povinnost jako ředitele hotelu?

Ukotvovat a vést hotel tak, aby byli všichni alespoň relativně spokojení. Protože chci zaintererovat hosty i zaměstnance, chci aby byl majitel hotelu spokojený, zaměstnanci spokojení, hosté a zákazníci šťastní a že se mnou chtějí zůstat. A já jsem vděčný, když si někdo nestěžuje, tak to znamená, že se mnou chtějí být.

Kdybyste nedělal ředitele, co byste tady v hotelu nejraději dělal?

Nejradši bych dělal zahradníka, ale kdybych nebyl ředitel, tak bych pravděpodobně pracoval na jiném oddělení hotelu. Ale zahradník, to by mě asi bavilo.

Jaký je podle vás nejhorší host?

Já si myslím, že něco jako nejhorší host neexistuje. Pokud to nejsou lidé, kteří mají stěžování si jako koníček, tak není host pro svoji ochotu nějaké odůvodnění. I když mu třeba nemusíme vyhovět, tak každý má své důvody. Většinou, když si řeknu, že toto je nejhorší člověk, kterého jsem kdy potkal, tak přijde někdo, kdo ho ještě trumfne. Ale jinak máme obecně skvělé hosty.

Vzpomínáte si na nějaký hosta nebo poděkování, které jste nikdy nezapomněl?

Nejvíc bych asi řekl, že si cením, že hned dva se u Snu brali pár v rytířském oblečení. Jeden si od Honzy Veselého nechal ušít brnění, spolu s partnerkou a se svědky, chtěli někoho z personálu, ideálně v uniformě. Měli obřad přímo nahoře v altánku. Pro nás to bylo trochu neobvyklé, ale moc hezké. Takové momenty se nám někdy vrací. Pokud se dá něco splnit, tak to splníme.